Když se Štěpánka Pluhařová rozhodovala, co bude po mateřské dovolené dělat, lesnictví byla jasná volba. Chtělo by se přeformulovat známou frázi. Faktem je, že žít v Prachaticích, které jsou považovány za bránu Šumavy, znamená mít velmi blízko k tomuto tradičnímu oboru. Následující kroky tedy pro ni byly zcela přirozené.
Spolu s manželem oslovila Správu Národního parku Šumava a oba pro ni začali pracovat. Sázeli stromky a podíleli se na klasické pěstební činnosti. Pak už jen reagovali na přicházející výzvy a náhody – když oblast zasáhl kůrovec, přikoupili motorové pily na odkorňování a pomáhali s kalamitou, když se jim nečekaně naskytla možnost koupit lesní pozemek za “pár korun”, neváhali. Ten první měl výměru kolem jednoho hektaru a odstartoval cestu, která zatím končí na nynějších téměř padesáti.
Start s jedním hektarem
„Koupili jsme první lesní pozemek, ten jsme vytěžili, vytěžené dřevo prodali. Koupili jsme další a přidali k němu ještě na splátky pořízený traktor,“ ukazuje Štěpánka Pluhařová, jak se startuje byznys.
Postupně se začala firma rozrůstat. Co ale zůstalo stejné, je množství práce. „Stále jsme v lese od nevidím do nevidím,“ říká s úsměvem žena, která o práci v tomto oboru tvrdí, že ji baví a naplňuje. „Je dost akční, protože na něj má velký vliv počasí,“ zamýšlí se. „Nikdy jsme s manželem nelitovali, že jsme do toho šli, a nikdy jsem si neříkala, že jsem raději měla dělat něco jiného, třeba pekařku nebo bankovní poradkyni,“ povídá přesvědčivě.
Neříkala si to ani během ekonomické krize v roce 2009. Rok poté, co se s manželem pustila do podnikání a ceny za výkup dřeva se najednou radikálně snížily. Stanest se začal výrazněji zvedat v době, kdy české lesy zasáhl kůrovec. „Jsme s manželem dost houževnatí, a když přišla kůrovcová kalamita, okamžitě jsme se situaci přizpůsobili. Nakoupili jsme těžební i vyvážecí techniku a hodně jsme těžili,“ vzpomíná majitelka. Od začátku se s manželem snažili být co nejméně odkázáni na jiné firmy – sami si les vytěží, odvezou dřevní hmotu, seštěpkují hmotu určenou k energetickým účelům, odvezou do teplárny.
Kromě zaměstnanců jim pomáhají i jejich dva dospělí synové. „Odmalička s námi sázeli stromky, měli to jako brigádu. Vedli jsme je vždy k tomu, jak náročné je takovou práci dělat a co je to skromnost a pokora,“ vzpomíná podnikatelka na dobu, kdy její synové pomáhali v lese. A dělali to už od útlého dětství.
Mít situaci pod kontrolou
K ještě větší nezávislosti pomohl nákup provozního areálu pily v Hůrce u Horní Plané. „Vlivem kůrovcové kalamity nás velké pily tlačily s cenami dolů a to se nám dlouhodobě nelíbilo. I kvůli nákladům. Museli jsme platit leasingy, úvěry na stroje a mzdy zaměstnancům, kterým musíte zaplatit dobře, aby vám neodcházeli. Rozhodli jsme se proto, že rozjedeme vlastní pilařství. Chtěli jsme být konkurenceschopní, a aby s námi nikdo nezametal jako dřív,“ vysvětluje Štěpánka Prachařová důvod pořízení pily, na kterou firma získala bezúročný úvěr z programu Expanze. Vzhledem ke zpracování kalamitního dřeva ho čerpá v režimu zvláštních podporovaných aktivit, tedy za ještě výhodnějších podmínek než u standardního typu úvěru.
„Několikrát jsme se setkali s tím, že jsme žádali o dotaci a pak jsme nesplňovali nějakou v uvozovkách hloupou podmínku a byli jsme vyřazeni. Proto jsem byla ráda, když přišla možnost vzít si tento úvěr. Bylo to v době, kdy jsem nad naším záměrem už lámala hůl a říkala jsem si, že ho financovat nedokážeme. Pak přišla bankovní poradkyně s Expanzí a vše bylo rázem jinak,“ vypráví Štěpánka Pluhařová, která považuje nákup pily zatím za největší podnikatelský úspěch a dle jejíchž slov posunul firmu do úplně jiné dimenze. Ukazují to i čísla. Zatímco loňský rok končila společnost s obratem kolem 55 milionů korun, letos dosáhla téměř stejných hodnot už v červnu.
Baťův systém na Šumavě
„Pila má velký potenciál. V areálu je zhruba 80 procent vyasfaltované zpevněné plochy, což má v dnešní době málokterá pila, a jsou tu navíc benefity ve formě dvou domů. Jeden je činžovní, se sedmi byty. Je to krásná vila z roku 1927, kterou nyní po částech rekonstruujeme. Pak je tady ještě dvougenerační dům, který na konci 90. let prošel kompletní rekonstrukcí. V těchto bytech ubytováváme zaměstnance,“ povídá Štěpánka Pluhařová.
„Dost často se stává, že přijdou lidé žádat o práci, ale bohužel nemají kde bydlet. Nemají bydlení, nemají zázemí. Někdy jsou jejich osudy všelijaké. Ne každý má v životě na růžích ustláno a harmonickou a funkční rodinu. Nabídku bydlení pak vidí jako velký benefit,“ říká podnikatelka, která v bytech vidí konkurenční výhodu a vzpomíná v souvislosti s nimi na známý Baťův systém. „Začal stavět domy pro své zaměstnance, takže celá rodina pracovala v jednom podniku. Takových tu máme také pár,“ říká. Nyní řeší opačný problém než v době vypuknutí kůrovcové kalamity. „Teď je zas doba, že kůrovce ubývá a ceny dřevní hmoty se enormně zvedají. Byli jsme zvyklí připravovat pro odběratele ceny na kvartál a dneska už děláme ceny pomalu na týden. Cena kulatiny se mění rychle a poptávka je enormní. Nepamatuji, že by někdy byla takhle velká,“ zakončuje žena, která začala podnikat po mateřské dovolené a nyní vypravuje kamion se stavebním řezivem na Moravu, na pomoc po tornádu.
Firma čerpala také M-záruku na provozní potřeby a v loňském roce získala i podporu z programu Covid II. „Covidová pandemie nás zasáhla zejména na exportu, kdy jsme ze sta procent klesli na deset. Troufám si říct, že máme díky koronaviru loňský obrat minimálně o deset až patnáct milionů nižší, než kdyby pandemie nebyla,“ říká majitelka.
